Umění zpomalit
Zpomalení není něco, co se mi děje. Je to rozhodnutí.
Vědomý postoj, který jsem se musela naučit – často navzdory tomu, co po mně chtěl svět.
Dnes už vím, jak vypadá můj rytmus. Umím si ho chránit. Umím si říct dost. Ale nebylo to vždycky tak.
Roky jsem jela podle výkonu. Přizpůsobovala se, držela
tempo, protože jsem věřila, že jinak "něco zmeškám". A přitom jsem míjela sama
sebe. Až postupně – zkušenostmi, pády, praxí – jsem se začala vracet zpátky.
Dnes už vím: když zpomalím, neztrácím čas. Nacházím se.
Otázky k zamyšlení
- V čem je pro mě těžké zpomalit – a odkud se ten tlak vlastně bere?
- Co bych si mohla dovolit, kdybych se přestala bát "nestíhat"?
- Kdy a kde se cítím opravdu přítomná – a jak si takový prostor můžu vytvořit vědomě?
Zpomalení nezačíná tím, že si zrušíš všechny schůzky. Začíná uvnitř – tím, že přestaneš sama na sebe tlačit. Že si dovolíš chvíli bez vysvětlování. Bez výčitek.
Dnes už umím říct ne. Umím nevysvětlovat. Umím odejít od hluku a nenechat ho vstoupit dovnitř.
Je to dovednost, ne náhoda. A jde to trénovat – v malých
rozhodnutích, každý den. Někdy stačí tiché ráno bez telefonu. Jindy jedno
vědomé ne.
Důležité je, že ten krok zpomalit není slabost. Je to odvaha.
Zpomalení není útěk od života. Je to návrat.
Možná máš pocit, že si ho nemůžeš dovolit. Ale co když právě ono je tím, co ti
teď nejvíc chybí?
Nemusíš čekat, až se zpomalí svět kolem tebe. Stačí začít u sebe. Jedním
dechem. Jedním dnem. Jedním jasným ano – sama sobě.