Kdo vlastně jsem, když nemyslím jen na druhé?
Kdo vlastně jsem, když nejsem jen ta, která vždycky myslí na druhé?
Možná to znáš – roky jsi byla ta, která vše zařídí, pohlídá, utěší a postará se, aby ostatním nic nechybělo. Tvůj kalendář byl plný potřeb druhých a tvé vlastní potřeby se často odsunuly na později. Být ta, která myslí na ostatní, se stalo tvou přirozeností i neviditelnou rolí, kterou okolí považuje za samozřejmost.
Jenže co se stane, když se zastavíš?
Když si dovolíš být chvíli sama pro sebe – a přestaneš automaticky řešit všechno kolem?
Najednou vyvstane otázka: Kdo vlastně jsem, když nejsem ta, která stále myslí na druhé?
3 otázky k zamyšlení:
- Kdy naposledy jsem si dovolila rozhodnout jen podle sebe – a necítila se kvůli tomu provinile?
- Jak by vypadal můj den, kdybych na první místo dala své potřeby?
- Co ve mně zůstává, když na chvíli odložím roli "ta, která vše zařídí"?
Objevovat, kým jsem mimo své navyklé role, může být nejdřív nepříjemné. Vynořuje se pocit prázdna, nejistoty, dokonce i strach, že zklamu druhé. Ale právě v těchto chvílích se rodí prostor pro nové já – pro ženu, která si dovolí být celistvá, ne jen "užitečná".
Začít naslouchat sama sobě neznamená přestat milovat a starat se o druhé. Znamená to přiznat si, že i já mám právo na pozornost, péči a prostor.
A právě tam začíná cesta k hlubším vztahům – protože když myslím i na sebe, můžu být pro ostatní skutečně přítomná.